Komunismus vypadal na papíře skvěle. Pak shořely papírny a papír došel

Na papíře to bylo vyřešené. Ústava z roku 1960 zaručovala práci, odměnu podle zásluh a povinnost přiložit ruku k dílu. V roce 1988 pak nebyl papír.

Co stálo v ústavě

Článek 21: „Všichni občané mají právo na práci a na odměnu za vykonanou práci podle jejího množství, kvality a společenského významu.”

Článek 19 odstavec 2: „Práce ve prospěch celku je předně povinností a právo na práci předním právem každého občana.”

Nárok i povinnost v jedné větě. Hůř formulovat to nešlo, líp splnit taky ne.

Co se stalo v roce 1988

Na jaře shořely Harmanecké papírny v Banskobystrickém okrese, tedy největší výrobce toaletního papíru v zemi.

Sedmnáctého června 1988 se nedostatkem toaletního papíru zabývalo předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Člen sekretariátu na něm oznámil, že se v roce 1989 vyrobí 37 500 tun toaletního papíru, zatímco na pokrytí spotřeby je potřeba 50 000 tun.

Akutní nedostatek trval tři týdny. Lidé si pomáhali nastříhanými proužky novin.

Stát nakonec dovezl 3 000 tun papíru z Jugoslávie, Rakouska a Číny. Dovoz přišel na dvanáct milionů devizových korun.

Co je doložené

Obě znění článků ústavy jsou z textu vyvěšeného na webu Poslanecké sněmovny. Požár, datum jednání předsednictva, obě čísla v tunách, tři týdny nedostatku, dovezené množství, země původu, částka dvanáct milionů devizových korun i proužky novin jsou z pořadu Českého rozhlasu Plus.

Co je jinak, než se zdá

Za nedostatek nemohl požár. Papíru se nedostávalo už od začátku osmdesátých let, protože se nezvýšila výrobní kapacita — populace rostla, plán ne. Požár jen odstranil poslední rezervu, kterou systém neměl.

To je na tom to podstatné: plánovaná ekonomika neuměla vyrobit dost, ale hlavně neuměla mít zásobu pro případ, že se něco pokazí. Rozdíl mezi „vyrobíme 37 500 tun” a „potřebujeme 50 000 tun” znal i ústřední výbor. Zapsal si ho a šel dál.

O tom, co s toaletním papírem dokáže jeden podnikavý člověk, si můžete přečíst v jiné zprávě.