Poštou poslali pětiletou holčičku. Orazítkovali ji jako kuřata, protože pro ně platil levnější tarif

- února 1914 podali rodiče v idahoském městečku Grangeville zásilku. Do Lewistonu, asi 117 kilometrů daleko, k babičce a dědovi.
Zásilka vážila 48 liber, tedy skoro 22 kilo, a byla to jejich dcera. Do šestých narozenin jí zbývalo pár dní.
Proč
Balíková pošta ve Spojených státech fungovala teprve od předchozího roku a byla levná. Jízdenka na místní dráhu stála 1,55 dolaru. Známky na kabátku vyšly na 53 centů.
Rozdíl vznikl tím, jak byla zásilka zařazena. Poštovní tarif počítal s kuřaty, a tak byla jako kuřata zapsaná i ona.
Jak to probíhalo
Necestovala sama v pytli. Bratranec pracoval jako poštovní úředník ve vlakové poště, známky jí připevnil na kabát a celou cestu ji doprovázel v poštovním voze.
Dorazila v pořádku.
Nebyla jediná
Podle Smithsonova Národního poštovního muzea bylo mezi lety 1913 a 1915 takhle odesláno sedm dětí. Po několika takových případech poštovní předpisy zasílání osob výslovně zakázaly.
| datum | 19. února 1914 |
| vzdálenost | asi 117 km |
| hmotnost zásilky | 48 liber |
| poštovné | 53 centů |
| jízdenka na vlak | 1,55 dolaru |
| dětí odeslaných celkem | 7 (1913–1915) |
Co je doložené
Datum, místo odeslání i doručení, hmotnost, výše poštovného 53 centů, cena jízdenky, zařazení do tarifu pro kuřata, doprovod bratrance ve vlakové poště, počet sedmi takto odeslaných dětí mezi lety 1913 a 1915 a následný zákaz zasílání osob jsou z anglické Wikipedie a ze Smithsonova Národního poštovního muzea.
Co je jinak, než se zdá
Nikdo ji nezabalil do krabice a nehodil do pytle. Byla to zásilka v tom smyslu, že za ni bylo zaplaceno poštovné a že ji převzal poštovní zaměstnanec — což byl shodou okolností příbuzný, který s ní celou cestu seděl.
Rodiče tedy neposlali dítě poštou místo toho, aby s ním jeli. Poslali ho s doprovodem a ušetřili dolar a dva centy.
Zákaz přišel až potom. Do té doby to předpisy prostě nezakazovaly.


