Štědrý den 1950 přinesl objednávku na šestadvacet atomových bomb. Do konce války nespadla ani jedna
Na tiskové konferenci 30. listopadu 1950 řekl prezident Harry Truman, že proti čínskému vstupu do korejské války použijí Spojené státy „každou zbraň, kterou máme”. Novinář se zeptal, jestli do toho patří i atomová bomba.
Otázka: Zahrnuje to atomovou bombu?
Prezident: Zahrnuje to každou zbraň, kterou máme.
Otázka: Pane prezidente, řekl jste „každou zbraň, kterou máme”. Znamená to, že se o použití atomové bomby aktivně uvažuje?
Prezident: O jejím použití se uvažovalo vždycky. Nechci ji vidět použitou. Je to strašná zbraň a neměla by se používat na nevinné muže, ženy a děti, kteří s touhle vojenskou agresí nemají nic společného.
O pár otázek dál dodal větu, která ten den nadělala největší škodu: „Použití těch zbraní bude mít na starosti polní velitel, jako vždycky.”
Do večera to bylo zpátky
Bílý dům vydal ještě týž den vysvětlující prohlášení. Je otištěné ve sbírce diplomatických dokumentů Foreign Relations of the United States:
Podle zákona může použití atomové bomby povolit jedině prezident a žádné takové povolení vydáno nebylo. Pokud a až by takové povolení vydáno bylo, měl by taktické shození zbraně na starosti polní velitel.
Britům to nestačilo. Premiér Clement Attlee přiletěl do Washingtonu 4. prosince a jednal tam do 8. prosince.
Číslo řekl někdo jiný
Prezident žádný počet bomb nikdy nevyslovil. Objednávka přišla z druhé strany zeměkoule.
Vrchní velitel v Koreji Douglas MacArthur — týž, který v září 1950 prosadil vylodění u Inčchonu — si 9. prosince řekl o volnou ruku v používání jaderných zbraní. Na Štědrý den pak odevzdal seznam „zdržovacích cílů” v Koreji, Mandžusku a dalších částech Číny.
| datum | kdo | kolik bomb |
|---|---|---|
| 9. 12. 1950 | vrchní velitel v Koreji | žádné číslo, jen volná ruka |
| 24. 12. 1950 | týž velitel | 26 bomb na seznam cílů, plus 4 na „invazní síly” a 4 na „soustředění nepřátelského letectva” |
| květen 1951 | jeho nástupce Matthew Ridgway | 38 |
| 1954 (rozhovor vyšel 1964) | už jen vzpomínka | „třicet nebo tak” |
Schváleno nebylo nic z toho.
Bomby se přesto hnuly
- dubna 1951 se prezident sešel s předsedou Komise pro atomovou energii Gordonem Deanem a zařídil předání devíti pum Mark 4 do vojenské správy — tentokrát i se štěpnými jádry. O pět dní později, 11. dubna, MacArthura odvolal.
V říjnu 1951 proběhla operace Hudson Harbor. Bombardéry B-29 létaly z Okinawy nad Severní Koreu a cvičně shazovaly makety jaderných pum a těžké trhavinové bomby. Trénoval se celý postup: sestavení zbraně, naložení, pozemní navádění, shoz. Jen ta puma byla falešná.
Co si prezident napsal sám pro sebe
- ledna 1952 si Truman do zápisníku poznamenal, že správný postup by teď bylo ultimátum s desetidenní lhůtou. A pak, co bude následovat, když lhůta vyprší:
To znamená totální válku. Znamená to, že Moskva, Petrohrad, Mukden, Vladivostok, Peking, Šanghaj, Port Arthur, Dairen, Oděsa, Stalingrad a každý výrobní závod v Číně a Sovětském svazu budou zlikvidovány.
Zápisník zůstal zápisníkem. Ultimátum nikdy neodešlo.
Co nakonec spadlo
Nic. Za tři roky války nepoužila v Koreji jadernou zbraň ani jedna strana. Příměří se podepsalo 27. července 1953.
Konvenční letecká válka mezitím proběhla v plné síle: podle vyhodnocení škod v době příměří bylo osmnáct z dvaadvaceti velkých severokorejských měst zničeno nejméně z poloviny.
Co je doložené a co ne
Číslo 24 se v žádném zpracování neobjevuje. Čísla, která doložit jdou, jsou 26, 34, 38 a „třicet nebo tak” — a žádné z nich neřekl prezident.
U prosincového seznamu se prameny rozcházejí. Historik Bruce Cumings uvádí 26 bomb; jiná zpracování, včetně souhrnu o MacArthurově odvolání na anglické Wikipedii, mluví o 34. Obě čísla se opírají o tentýž dokument z 24. prosince 1950 a rozdíl mezi nimi nikdo veřejně nevysvětlil.
Doložené bez sporu je znění tiskové konference i vysvětlujícího prohlášení Bílého domu, datum Attleeho cesty, předání devíti pum 6. dubna 1951, odvolání velitele 11. dubna a cvičné shozy v říjnu 1951.
