Češi dávají za oblečení přesně evropský průměr. Vkus se neměří, ale ústav, který ho třiatřicet let navrhoval, doložený je

Otázka, proč se Češi špatně oblékají, nemá měřidlo. Neexistuje úřad, který by vydával index vkusu, ani mezinárodní tabulka, do níž by se dalo nahlédnout.
Spočítat se dají jen peníze a ceny. V obou případech vychází Česko jako průměr.
Kolik se za oblečení dává
Eurostat sleduje, jakou část svých výdajů domácnosti utratí za odívání a obuv. V roce 2022 to vypadalo takhle:
| země | podíl výdajů |
|---|---|
| Švýcarsko | 2,4 % |
| Maďarsko | 3,0 % |
| Francie | 3,3 % |
| Německo | 4,1 % |
| Česko | 4,2 % |
| unijní průměr | 4,3 % |
| Rakousko | 5,1 % |
| Itálie | 5,7 % |
| Rumunsko | 6,3 % |
Česko je desetinu procentního bodu pod unijním průměrem a skoro celý procentní bod nad Francií.
Podíl klesal, ale nešlo o šetření
Mezi lety 1995 a 2011 spadl ten podíl z 5,4 na 3,1 procenta. Vypadá to jako rezignace na šatník. Jenže ve stejné době oblečení zlevňovalo.
Index spotřebitelských cen pro odívání a obuv měl v roce 2000 hodnotu 138,4 a v roce 2013 hodnotu 93,7 — pokles o třetinu. Celková cenová hladina se mezi týmiž roky zvedla z 73,8 na 99,3, tedy o třetinu nahoru.
Za stejný díl rozpočtu se tedy pořídilo podstatně víc kusů. Podíl neklesal proto, že by si lidé přestali kupovat oblečení, ale proto, že za tytéž peníze dostávali víc.
Ústav, který navrhoval, co se bude nosit
Doložená je jiná věc. Od 1. ledna 1959 fungoval v Praze Na Příkopech Ústav bytové a oděvní kultury. Spadal pod ministerstvo spotřebního průmyslu a jeho úkolem bylo pečovat o estetiku textilu, nábytku, skla i porcelánu — tedy vytvářet ucelený životní styl socialistického člověka.
Zaměstnával návrháře, většinou absolventy pražské uměleckoprůmyslové školy. Ti měli za úkol připravit několik kolekcí ročně. Kolekce se předváděly na přehlídkách určených hlavně pro zástupce z výroby, kteří si z nich vybírali modely, jež chtěli šít. Ke každému dostali od ústavu hotovou střihovou dokumentaci.
Teoreticky tedy stačilo začít vyrábět.
Proč to nefungovalo
Podniky měly vlastní návrháře, takže cizí návrhy nutně nepotřebovaly. A když o model zájem měly, narazily na to, že pro sériovou výrobu byly k dispozici horší materiály, než s jakými pracoval ústav.
Ke znárodnění se přidal druhý problém. Několik tisíc firem bylo sloučeno do zhruba padesáti národních podniků a každý výrobek se skládal z dílů od různých z nich. Když jeden nedodal knoflíky, stál celý oděv.
Výsledek shrnuje Česká televize v jedné větě: v systému bez konkurence si podniky mohly dovolit takové zboží uvádět na trh, protože se vždy nějak prodalo.
Pro představu, jak se o oblékání v té době mluvilo oficiálně: školní televizní pořad z listopadu 1967 dívkám nedoporučoval kalhotový kostým do školy, protože „trvalé nošení kalhot nutí dívku k nedbalosti v pohybech a v chování”.
Ústav zanikl v roce 1992. Nahradila ho akciová společnost Linea ÚBOK, tehdy ještě státní, později zprivatizovaná.
Co zbylo z výroby
| rok | zaměstnaní v textilu, oděvech a kůži |
|---|---|
| 1995 | 166 620 |
| 2005 | 99 330 |
| 2015 | 59 040 |
| 2025 | 47 390 |
Za třicet let ubylo 71,6 procenta pracovních míst v odvětví.
Co je doložené
Podíly výdajů za rok 2022, časová řada od roku 1995 i zaměstnanost podle odvětví jsou z databáze Eurostatu. Cenové indexy jsou roční průměry harmonizovaného indexu se základem 2015 = 100, rovněž z Eurostatu.
Založení ústavu v roce 1959, jeho podřízení ministerstvu spotřebního průmyslu, způsob výběru modelů výrobními podniky, nedostupnost lepších materiálů pro sériovou výrobu i citát ze školního vysílání z listopadu 1967 jsou z redakčního textu České televize. Datum založení 1. ledna 1959, zánik v roce 1992 a nástupnickou společnost Linea ÚBOK uvádí encyklopedie Vševěd, sídlo Na Příkopech shodně Design Cabinet CZ.
Co je jinak, než se zdá
Čísla říkají, že Češi za oblečení utrácejí jako zbytek Evropy a že ho za posledních třicet let mají za méně peněz víc. Nic z toho se k otázce po vkusu nevyjadřuje.
Doložit se dá jedině to, že tu třiatřicet let existovala instituce, která měla vkus určovat, a že se jí to nepovedlo ani v době, kdy k tomu měla státní pověření a žádnou konkurenci.


